1620 - Bitva na Bílé hoře

Čeští nekatoličtí stavové se 23.5.1618 vzbouřili, přišli na Pražský hrad a svrhli z oken císařské místodržitele Viléma Slavatu z Chlumu a Jaroslava Bořitu z Martinic i s písařem Filipem Fabriciem. Tato vzpoura byla namířena proti militantním katolíkům a zástupcům císaře Matyáše a byla zároveň prvním konfliktem třicetileté války.

Povstání českých stavů probíhalo zpočátku jen velmi zvolna. Po smrti císaře Matyáše (1619) se však český zemský stav odhodlal a změnil ústavu. Země Koruny české byly prohlášeny za konfederaci (České království, Moravské markrabství, Slezsko a obojí Lužice) s volitelným panovníkem v čele. 19.8.1619 generální stav sesadil dosavadního Ferdinanda Štýrského (katolík, Matyášův bratranec) a o týden později zvolil novým českým králem knížete a kurfiřta Fridricha Falckého (vůdce říšské protestantské Unie, jeho manželka Alžběta byla dcerou anglického krále Jakuba I. Stuarta, jednoho z hlavních soupeřů španělských Habsburků). Fridrich Falcký se hlásil ke kalvínskému vyznání (podobně jak nizozemské stavy, taktéž protivníci Habsburků). Podpora českých stavů z Anglie či Nizozemí byla však bezvýznamná, připojily se pouze hornorakouské stavy a sedmihradský vévoda Gábor Bethlen (1620), který byl roku 1619 zvolen uherským sněmem za krále.

Habsburský Ferdinand Štýrský byl 28.8.1619 jmenován císařem jako Ferdinand II.. Saskému luteránskému kurfiřtovi Janu Jiřímu slíbil za napadení Slezska a Lužic zástavu obou Lužic, dále podepsal spojeneckou úmluvu s vévodou Maxmiliánem Bavorským (náčelník říšské katolické Ligy - mezi katolickou Ligou a protestantskou Unií byla uzavřena smlouva o neútočení (VII/1620)). Španělský král Filip III. se zavázal také svému příbuznému vypomoci v Rýnské Falci. Takto nastavené globální podmínky nikterak nebránily Habsburkům k zásahu v Čechách, bez obav, že by byli napadeni jinde.

Postup armády katolické Ligy byl rychlý a pod vedením maršála Tillyho brzy ovládla Horní Rakousy a poté se spojila s císařským vojskem, které vedl Karel Bonaventura Buquoy. V polovině září tato spojená armáda započala postup na Čechy. V té době také udeřil saský kurfiřt Jan Jiří na Dolní Lužici, která brzy nato kapitulovala a španělský vojevůdce Ambrosio Spinola zaútočil z tehdejšího Španělského Nizozemí (dnešní Belgie) na Porýnskou Falc. 20.9. překročila císařsko-ligistická armáda česko-rakouskou hranici u Nových Hradů a zamířila k Českým Budějovicím. Císařsko-ligistická armáda obsadila Písek a Prachatice a pokračovala k Plzni. Mezitím se česká stavovsko-královská vojska spěšně začala stahovat do Čech. Postup císařského vojska byl rychlý a zatlačovalo stavovské síly ku Praze, kde se ocitlo 8.11.1620. Na tento rychlý postup měl rozhodující vliv Maxmilián Bavorský, který považoval rychlé dobytí centra Čech za rozhodující. Buquoy by jinak zaujal pozici pro blížící se zimní ležení a zaútočil by až na jaře.

Od západu ku Praze tedy postupovalo katolické vojsko v počtu 28.000 bojovníků. Když dorazily ku Praze, zjistily, že strategické, bělohorské návrší obsadilo stavovské vojsko pod vedením Kristiána staršího z Anhaltu. Velitel stavovského vojska měl však problémy, neboť namísto předpokládaných 21.000 mužů měl pouze 15.300 a ještě většina z těchto byli cizinci, kteří zde byli kvůli žoldu a nijak významně se jim tedy nechtělo nasazovat vlastní životy. Taktéž pomoc asi 12.000 Uhrů dosud nedorazila, neboť se zdrželi na Moravě. Kristián z Anhaltu tedy zaujal proti přesile alespoň významnou strategickou pozici a své oddíly šikoval dle nizozemského vzoru (oproti španělskému šikování byly pluky méně početné, na bojišti vytvářely tvar plochého obdelníku po jednom, ve dvou šicích za sebou, v bitvě mohly být pohyblivější samozřejmě za předpokladu dobré kázně a dlouhodobého výcviku). Avšak jak již bylo zmíněno tyto vlastnosti takto sestavené vojsko nemělo a Anhalt jen doufal, že nepřítel útok do prudkého svahu neprovede, nýbrž rozptýlí své muže do zimních ležení.

Bitevní pole Buquoy se skutečně nechtěl na zimu pouštět do rozhodující bitvy a spíše chtěl začít s vyčerpáváním oddílů Fridricha Falckého, neboť císař Ferdinand II. měl jak dostatek peněz tak i žoldnéřů. Dopolední válečná porada však došla k jinému závěru. Buquoy odmítal střetnutí, podplukovník Lamotte chtěl zaútočit teď nebo pak vůbec a Tilly zastával boj. Nokonec porady Buqouy přistoupil na kompromis plukovníka Spinelliho. Ten spočíval v tom, že na stavovsko-královské vojsko budou vyslány dvě pěší škadrony a 1.800 jezdců a další vývoj bitvy se upraví podle aktuálního vývoje. Byla to tedy forma průzkumné bitvy, kdy Buquoy mohl v případě neúspěchu vojsko stáhnout, s větším úspěchem v tomto okamžiku nepočítal.

Mohylový pahorek Stavovsko-královské vojsko ovládalo celé rozsáhlé návrší, nejsilnější bylo jeho pravé křídlo nad vsí Ruzyní, ale ani na střed se Buquoyovi nechtělo útočit, proto zvolil jedinou schůdnou cestu jak se na bělohorskou pláň dostat a to od vsi Řepy, kde byl svah nejpovlovnější. S tím však samozřejmě počítali i stavovští velitelé a své levé křídlo posílili a zamířili sem i své dělostřelecké baterie a důkladněji zbudovali zákopy. Krátce po poledni vyrazily Buquoyovi oddíly do bitvy dle předpokladu proti levému stavovskému křídlu, kde v tu chvíli byl i Anhalt, Jiří Fridrich Hohenlohe a jeden z vůdců českého odboje Jindřich Matyáš Thurn. První střet s císařským vojskem sešikovaným do tercií (podle španělského zvyku) sice odrazily, avšak silně Mohyla zakolísaly. Při druhém, který byl ještě početnější se však vojáci dali na útěk. Velitelé sice vojáky vyzývaly k návratu, avšak brzy se panika, zavládnuvší v celém stavovském vojsku přenesla i na jednotky ve středu a na pravém křídle, které také začaly ustupovat. Jakmile toto uviděli velitelé císařsko-ligistického vojska, nasadili do bitvy celý první sled, neboť cítili, že jejich nečekané vítězství je již blízko. Prchající vojáci strhli s sebou i zálohy a tisíce vojáků prchalo ku Praze, kde očekávali ochranu za hradbami. Některým skupinám se utéci však nepodařilo, jako moravskému pluku hraběte Jindřicha Šlika, který byl obklíčen a izolován u zdi obory letohrádku Hvězda, kde jich většina zahynula. Okolo třetí hodiny po poledni již byla celá bitva rozhodnuta. Na bělohorské pláni bylo asi 1.600 pobitých vojáků, převážně ze stavovsko-královského vojska.

Český král, Fridrich Falcký, se tuto nepříznivou zprávu dozvěděl na Pražském hradě. Bylo jasné, že výsledek již nemůže změnit, proto odjel s těhotnou manželkou na Staré Město, kde přečkal noc a druhý den opustil Prahu. Nejdříve odjel do slezské Vratislavi, později do Haagu. Již 9.11. vstoupilo do Prahy vítězné císařsko-ligistické vojsko a město vydrancovalo a vyplenilo. Císař Ferdinand II. tohoto vítězství využil, zlomil stavovskou opozici a nastolil absolutistický režim. Dne 21.6.1621 na Staroměstském náměstí popravili 27 vůdců odboje (ti, kteří neuprchli). Po těchto událostech následoval další útlak (konfiskace majetku vzpurných šlechticů a měšťanů, nucený exodus nekatolických kněží do ciziny a roku 1627 byla vydána nová ústava - Obnovené zřízení zemské. V jejím textu byla deklarována dědičnost Habsburků na český trůn, bylo posíleno katolické duchovenstvo a katolicismus byl vyhlášen za jediné povolené náboženství. Pozdě si uvědomili protestančtí vůdci, že neposkytnutí pomoci v Čechách posílilo Habsburskou říši. Vypukla třicetiletá válka.

Parametry bitvy:   Bitva na Bílé hoře roku 1620

 Vojsko českého krále Fridricha Falckého a českých stavů:
 - Velitelé: Kristián starší z Anhaltu (vrchní velitel)
   Střed: Jiří Fridrich z Hohenlohe
   Levé křídlo: Jindřich Matyáš Thurn
 - Počty: asi 10.000 pěších, 5.300 jezdců, 10-12 děl
 - Ztráty: 3.000 mužů

 Císařsko-ligistická armáda:
 - Velitelé: Karel Bonaventura Buquoy
   1.šiku: Rudolf z Tiefenbachu
   2.a 3.šiku: Maxmilián z Liechtensteinu
   ligistů: Jan Tserclaes Tilly
 - Počty: 17.000 pěších, 11.000 jezdců,
   12 děl
 - Ztráty: 1.500 mužů

 


© SVON 2004