|
1620 - Bitva na Bílé hoře
Čeští nekatoličtí stavové se 23.5.1618 vzbouřili, přišli na Pražský hrad a svrhli
z oken císařské místodržitele Viléma Slavatu z Chlumu a Jaroslava Bořitu z Martinic i s písařem
Filipem Fabriciem. Tato vzpoura byla namířena proti militantním katolíkům a zástupcům
císaře Matyáše a byla zároveň prvním konfliktem třicetileté války.
Povstání českých stavů probíhalo zpočátku jen velmi zvolna. Po smrti císaře Matyáše (1619)
se však český zemský stav odhodlal a změnil ústavu. Země Koruny české byly prohlášeny
za konfederaci (České království, Moravské markrabství, Slezsko a obojí Lužice) s volitelným
panovníkem v čele. 19.8.1619 generální stav sesadil dosavadního Ferdinanda Štýrského
(katolík, Matyášův bratranec) a o týden později zvolil novým českým králem knížete a kurfiřta
Fridricha Falckého (vůdce říšské protestantské Unie, jeho manželka Alžběta byla dcerou anglického
krále Jakuba I. Stuarta, jednoho z hlavních soupeřů španělských Habsburků). Fridrich Falcký se hlásil
ke kalvínskému vyznání (podobně jak nizozemské stavy, taktéž protivníci Habsburků). Podpora českých
stavů z Anglie či Nizozemí byla však bezvýznamná, připojily se pouze hornorakouské stavy a
sedmihradský vévoda Gábor Bethlen (1620), který byl roku 1619 zvolen uherským sněmem za krále.
Habsburský Ferdinand Štýrský byl 28.8.1619 jmenován císařem jako Ferdinand II.. Saskému luteránskému
kurfiřtovi Janu Jiřímu slíbil za napadení Slezska a Lužic zástavu obou Lužic, dále podepsal
spojeneckou úmluvu s vévodou Maxmiliánem Bavorským (náčelník říšské katolické Ligy - mezi katolickou
Ligou a protestantskou Unií byla uzavřena smlouva o neútočení (VII/1620)). Španělský král
Filip III. se zavázal také svému příbuznému vypomoci v Rýnské Falci. Takto nastavené globální podmínky
nikterak nebránily Habsburkům k zásahu v Čechách, bez obav, že by byli napadeni jinde.
Postup armády katolické Ligy byl rychlý a pod vedením maršála Tillyho brzy ovládla Horní Rakousy a poté
se spojila s císařským vojskem, které vedl Karel Bonaventura Buquoy. V polovině září tato spojená
armáda započala postup na Čechy. V té době také udeřil saský kurfiřt Jan Jiří na Dolní Lužici, která brzy
nato kapitulovala a španělský vojevůdce Ambrosio Spinola zaútočil z tehdejšího Španělského Nizozemí (dnešní Belgie)
na Porýnskou Falc. 20.9. překročila císařsko-ligistická armáda česko-rakouskou hranici u Nových Hradů
a zamířila k Českým Budějovicím. Císařsko-ligistická armáda obsadila Písek a Prachatice a pokračovala k Plzni. Mezitím se česká
stavovsko-královská vojska spěšně začala stahovat do Čech. Postup císařského vojska byl rychlý a zatlačovalo
stavovské síly ku Praze, kde se ocitlo 8.11.1620. Na tento rychlý postup měl rozhodující vliv Maxmilián Bavorský,
který považoval rychlé dobytí centra Čech za rozhodující. Buquoy by jinak zaujal pozici pro blížící se zimní ležení a zaútočil by až na jaře.
Od západu ku Praze tedy postupovalo katolické vojsko v počtu 28.000 bojovníků. Když dorazily ku Praze,
zjistily, že strategické, bělohorské návrší obsadilo stavovské vojsko pod vedením Kristiána staršího z Anhaltu. Velitel
stavovského vojska měl však problémy, neboť namísto předpokládaných 21.000 mužů měl pouze 15.300 a ještě většina z těchto
byli cizinci, kteří zde byli kvůli žoldu a nijak významně se jim tedy nechtělo nasazovat vlastní životy. Taktéž pomoc
asi 12.000 Uhrů dosud nedorazila, neboť se zdrželi na Moravě. Kristián z Anhaltu tedy zaujal proti přesile alespoň významnou strategickou
pozici a své oddíly šikoval dle nizozemského vzoru (oproti španělskému šikování byly pluky méně početné, na bojišti vytvářely
tvar plochého obdelníku po jednom, ve dvou šicích za sebou, v bitvě mohly být pohyblivější samozřejmě za předpokladu dobré kázně
a dlouhodobého výcviku). Avšak jak již bylo zmíněno tyto vlastnosti takto sestavené vojsko nemělo a Anhalt jen doufal, že
nepřítel útok do prudkého svahu neprovede, nýbrž rozptýlí své muže do zimních ležení.
Buquoy se skutečně nechtěl na zimu pouštět do rozhodující bitvy a spíše chtěl začít s vyčerpáváním oddílů Fridricha Falckého, neboť
císař Ferdinand II. měl jak dostatek peněz tak i žoldnéřů. Dopolední válečná porada však došla k jinému závěru. Buquoy odmítal střetnutí,
podplukovník Lamotte chtěl zaútočit teď nebo pak vůbec a Tilly zastával boj. Nokonec porady Buqouy přistoupil na kompromis plukovníka
Spinelliho. Ten spočíval v tom, že na stavovsko-královské vojsko budou vyslány dvě pěší škadrony a 1.800 jezdců a další vývoj bitvy
se upraví podle aktuálního vývoje. Byla to tedy forma průzkumné bitvy, kdy Buquoy mohl v případě neúspěchu vojsko stáhnout, s větším úspěchem
v tomto okamžiku nepočítal.
Stavovsko-královské vojsko ovládalo celé rozsáhlé návrší, nejsilnější bylo jeho pravé křídlo nad vsí Ruzyní, ale ani na střed se Buquoyovi nechtělo
útočit, proto zvolil jedinou schůdnou cestu jak se na bělohorskou pláň dostat a to od vsi Řepy, kde byl svah nejpovlovnější. S tím však samozřejmě
počítali i stavovští velitelé a své levé křídlo posílili a zamířili sem i své dělostřelecké baterie a důkladněji zbudovali zákopy. Krátce po poledni
vyrazily Buquoyovi oddíly do bitvy dle předpokladu proti levému stavovskému křídlu, kde v tu chvíli byl i Anhalt, Jiří Fridrich Hohenlohe a jeden z vůdců
českého odboje Jindřich Matyáš Thurn. První střet s císařským vojskem sešikovaným do tercií (podle španělského zvyku) sice odrazily, avšak silně
zakolísaly. Při druhém, který byl ještě početnější se však vojáci dali na útěk. Velitelé sice vojáky vyzývaly k návratu, avšak brzy se panika, zavládnuvší
v celém stavovském vojsku přenesla i na jednotky ve středu a na pravém křídle, které také začaly ustupovat. Jakmile toto uviděli velitelé císařsko-ligistického
vojska, nasadili do bitvy celý první sled, neboť cítili, že jejich nečekané vítězství je již blízko. Prchající vojáci strhli s sebou i zálohy a tisíce vojáků
prchalo ku Praze, kde očekávali ochranu za hradbami. Některým skupinám se utéci však nepodařilo, jako moravskému pluku hraběte Jindřicha Šlika, který byl
obklíčen a izolován u zdi obory letohrádku Hvězda, kde jich většina zahynula. Okolo třetí hodiny po poledni již byla celá bitva rozhodnuta. Na bělohorské pláni
bylo asi 1.600 pobitých vojáků, převážně ze stavovsko-královského vojska.
Český král, Fridrich Falcký, se tuto nepříznivou zprávu dozvěděl na Pražském hradě. Bylo jasné, že výsledek již nemůže změnit, proto odjel s těhotnou manželkou
na Staré Město, kde přečkal noc a druhý den opustil Prahu. Nejdříve odjel do slezské Vratislavi, později do Haagu. Již 9.11. vstoupilo do Prahy vítězné
císařsko-ligistické vojsko a město vydrancovalo a vyplenilo. Císař Ferdinand II. tohoto vítězství využil, zlomil stavovskou opozici a nastolil absolutistický režim. Dne 21.6.1621 na Staroměstském
náměstí popravili 27 vůdců odboje (ti, kteří neuprchli). Po těchto událostech následoval další útlak (konfiskace majetku vzpurných šlechticů a měšťanů, nucený exodus nekatolických
kněží do ciziny a roku 1627 byla vydána nová ústava - Obnovené zřízení zemské. V jejím textu byla deklarována dědičnost Habsburků na český trůn, bylo posíleno
katolické duchovenstvo a katolicismus byl vyhlášen za jediné povolené náboženství. Pozdě si uvědomili protestančtí vůdci, že neposkytnutí pomoci v Čechách posílilo
Habsburskou říši. Vypukla třicetiletá válka.
Parametry bitvy: Bitva na Bílé hoře roku 1620
Vojsko českého krále Fridricha Falckého a českých stavů:
- Velitelé: Kristián starší z Anhaltu (vrchní velitel)
Střed: Jiří Fridrich z Hohenlohe
Levé křídlo: Jindřich Matyáš Thurn
- Počty: asi 10.000 pěších, 5.300 jezdců, 10-12 děl
- Ztráty: 3.000 mužů
|
Císařsko-ligistická armáda:
- Velitelé: Karel Bonaventura Buquoy
1.šiku: Rudolf z Tiefenbachu
2.a 3.šiku: Maxmilián z Liechtensteinu
ligistů: Jan Tserclaes Tilly
- Počty: 17.000 pěších, 11.000 jezdců,
12 děl
- Ztráty: 1.500 mužů
|
| |